VÝZVA NA BŘICHO

Je to za mnou! Tradá. Zadek se začíná formovat, ale žádný zázrak k chlubení to ještě není… Při celé obštrukci jsem s hrůzou zjistila, že vlastně neumím udělat hluboký dřep. Není mi to pohodlný a už vůbec bych v tom nevydržela půl dne, jako třeba kdejaký asiat, který to bere za úplně samozřejmé. Když už tedy nacpu zadek úplně dolu k patám, musím být na špičkách! Sakra. Mám zkrácené svaly, šlachy a vůbec všechno. A já vím velmi dobře, co je tou příčinou. Samozřejmě, že bude na vině současný špatný životní styl, který nám přináší velké množství svalových dysbalancí a snížení flexibility. (nejsem ohebná?!) Sedíme, jezdíme autem, zase sedíme a ohýbáme se u počítače a pak zase jedeme autem, procházíme se a pak ležíme a u mě konkrétně to budou asi také podpatky na kterých trávím také spoustu času. Zkrátka jsem se odnaučila určité pohyby úplně používat. Což tedy obdivuji u svého přítele, kterej je schopnej se v dřepu na židli najíst normálně u stolu.(to mi hlava nebere) Říkám tomu že sedí s nohama za krkem, protože mi to přijde totálně nemožný aby někdo takhle seděl a ještě ke všemu mu to bylo příjemný. Byla jsem holt pucována doma, abych seděla slušně, s narovnanejma zádama a patama pevně přišpendlenejma k zemi, lokty u těla, hlavně né na stůl a příbor držet jak jinak než předpisově. 🙂

Ale na mě si nějaký dřep nepřijde! Pche. Rozhodla jsem se trénovat a v dřepech tedy hodlám pokračovat celý měsíc. Momentálně tedy po 140.dřepech budu pozvolna pokračovat v navyšování po 5/den až do konce měsíce a naučím se hluboký dřep, tak jak se má správně dělat. A aby toho nebylo málo, rozhodla jsem se začít formovat také břicho! Ha. Po googlení a zjišťování různých názorů mi do nosu cinklo toto a jdu do toho. Vypadá to nadějně. Jsem zvědavá jak dlouho mě to bude bavit, protože už teď s dřepama jsem měla sem tam veeeeeelkej problém a remcala jsem jako asi každý z nás, no ne?

Takže od zítra jedeme bomby (jak zpívá ve své nové či staré písni Ben….) tu dum tu dudu tu

Reklamy

JSEM ZA PŮLKOU

Co si budeme povídat, trpím. Trpím jako zvíře… Děsně mě bolej nohy, nemohu je pořádně ani zvednout z postele… Připadám si jako závodní krocan! Jsem na 80 dřepech za den a upřímně mi ta 140 připadá totálně nemožná. Naštěstí mám momentálně sedavé zaměstnání, takže si mohu chvilku odpočinout, pokud ovšem do toho nepadnou pochůzky po městě z Národky na Štrosmajerák a Mírák či z Příkop ke Koni a pod. Samozřejmě se to snažím všechno ťapat pěšmo, i když jsem si již 1. 3. zřídila – kecám, po 4 letech oprášila onu velmi diskutovanou skvělou kartu OPENCARD. A.K.A. socka lítačku a oficiálně tím zapadla do kategorie zle hákujících! Strop. Každý den teď vesele využívám všech možných dopravních prostředků a snažím se nepoužívat auto… Není tedy divu, že se již 14.den marně pokouším vykurýrovat z hnusný a zákeřně smrtelný nemoci, zvané rýmička a kašlíček. Hnus. Ráno vlak a pak tramvaje, metro a občas i autobus. Parádička. Trénuji svou imunitu, i když ta se chudinka teda dost potí. Dostává za uši s každou chycenou mastnou tyčí. Ale jí to dám, já jí srovnám do latě. Hned jak se vypořádám s těma dřepama! Včera jsem si ještě jako troškař dala večerní koncert MICHALA HRŮZY na stojáka! Olé. Koncert byl fakt super, bylo ale vidět, že Míša nebyl ještě úplně fit, nicméně klobouk dolů před výkonem, který předvedl. Stálo to rozhodně za to. Jistěže jeden z důvodů proč tam jít byl ten, že mě zajímalo jak po tom všem vypadá. A světe div se, vypadá úplně stejně jako před tím. Hm. Šok. Nově předělané Fórum Karlín bylo naprosto ideálním prostorem a celkově sečteno podtrženo SUPER. Dnes čekám na to super zatmění slunce a pak už jen na víkendíček a večer? Večer těch dalších 50 dřepů! Já se zítra fakt nehnu…

A tady přikládám zajímavě zpracovanej článek o dřepech… Tak pokud vás výzva na zadek zaujala, neváhejte mrknout.  http://befittv.cz/treninkove-rady/15-pravda-o-hlubokem-drepu/

7 DENNÍ VÝZVA NA ZADEK

Detox mám úspěšně za sebou a pomalu mě začínají chytat roupy co dál… Jelikož jsem o víkendu byla na „shoppingu“ ( to víte, jaro se blíží a já klasicky NEMÁM CO NA SEBE!!!) a při pohledu v kabince do zrcadla na svojí božskou panímandu jsem se lehce vyděsila! A řekla si dost! Je potřeba zamakat do plavek!!! Takže dámy a pánové, mojí další challange bude zpevnit zadek do libovejch pevnejch tvaru a dokud pulkama nepřecvaknu banán, nepřestanu… Uf! A jedem…. Haleluuuuuuja! Takže dnes večer začnu na 20.dřepech a vždy každý den navýším o 20… Tak dle mých jednoduchých propočtů bych v neděli měla v suchém triku nadřepovat 140.dřepů.

Btw: zde sdílím pár božskejch úlovků z obchodů!Kabát tzv. MUST HAVE! Promod – cena: 1899,- ale do dnesniho vecera pouze 1499,- jeden mám zamluvenej, ale stále zvažuji, zda zhřešit.

Šaty H&M ve slevách cena: 400,-

Office outfit style H&M ve slevách cena top: 350,- kalhoty: 400,-H&M jeginy: 349,- sako: 999,- a Tričko New Yorker: 79,-

DEN ŠESTÝ A SEDMÝ

Sobota i neděle proběhly velmi poklidně, ráno klasicky vláknina a pak už jen pitný režim. Procházka na Kuňetickou horu i s psíkama byla velmi příjemným dopoledním rozptýlením.

Následovala návštěva babičky. Snaha vzdoru s nekonzumací jídla byla naprosto zbytečná. Dostala jsem polévku (hovězí vývar) a kuře (to je prý dietní) s bramborami a šla domů. Odpoledne probíhalo ve znamení relaxu a večer přehlídka (prádla). Po 6 denním detoxu se nebylo vcelku za co stydět. Hlad nebyl a chuťe taky ty tam… V neděli jen kolo vyjížďka, oběd u babičky (kousek vepřového s bramborem) a zas kolo. Proste pohoda!

Abych tedy zhodnotila mé týdenní snažení nějak komplexně – dá se to V klidu vydržet! Chutě jsou sice svině, ale když potlačíte svou silnou vůli, zmáknete to též. Já osobně jsem se cítila plná energie a celkově se mi super fungovalo. Dokonce s odstupem času musím říct, že když už zase jím normální jídlo, je mi těžko a bolí mě žaludek! Ale to se není čemu divit, když se hned v úterý urvu a k obedu spořádám plnej talíř mejch zamilovanejch BUCHTIČEK ZE ŠODÓ! Ajajajajaj…

DEN PÁTÝ

Málokdo ví, že stres je jeden z nejvlivnějších faktorů na naší obezitu. Že ať hubneme cvičením jak chcem, držíme různé milé, přísné či drastické diety náš organismus je nastaven prostě tak, že ve stresu se nám tělo obaluje tukem… Hnus! No a já jsem si dneska slušně obalovala tělo tukem při odvozu rodiny na letiště a následně přímo na letišti samotném.

Přijeli jsme tam, auto luply na parking na 15.min a mazaly k check-inu. Tam jsme daly kufr na váhu k paní co rodinku odbavovala a dozvěděly se, že k letenkám od Ryanair nejsou v základu dokoupeny kufry a že můžete sebou mít jen a pouze příruční zavazadlo!!! Bod jedna. Bod dva, že pokud ho tedy nemáte dokoupené, musíte doplatit kdesi v kanceláři Ryanair na letišti 1000,- za cestu tam a 1000,- za cestu zpět! Parada! Miluju lítat prasečákama. (To je fakt vydřidušství.) Opomenu-li fakt, že již při domácím odbavení si musíte dokoupit místo za 165,-/os, aby jste vlastně mohli sedět vedle toho s kým letíte. Grrr😡 Odmítly jsme tedy tuto částku zaplatit a mě bleskově napadlo otočit se k mamce na Lužiny pro dvě tašky do ruky a tak se ptá pani do kdy mám čas odchackovat kufr, rázem skáču do auta a jedu směr Lužiny. Při neúspěšné možnosti kontaktování měním strategii a zatáčím do OC Šestka, kde doufám v nákup čehosi v čem se bude dát věci převézt do Londýna. (v hledáčku byly i ty černé tuhé pytle na odpadky z DMka) Vbíhám do OC, Interspot zavřeno, běžím dál a náhodou se přede mnou objeví obchod s kufry. Jupíííííí. Kupuji ten nejlevnější (i tak 800,-) a opět vybíhám k autu. Vjíždím na parkoviště, cpeme věci do kufru, který již odpovídá normám aerolinek a může se vesele poslat spodem do letadla. Krása! Jako by tamten o 10.cm větší nešel!!! (Měla jsem velkou chuť zkusit svou taktiku s kily – jako že já vážím jen 60 a ten pán támhle 160 a proč mám tedy já platit, když mám jeho váhu v kufru, ale při pohledu na chudáka slečnu za přepážkou, jsem si to rozmyslela.) Super. Paní vystavuje kupón na kufr a posílá holky ke gatu. Je hotovo. Konec stressu. Já mohu v klidu odjet. Jenže ouha, ukazuje se, že u výjezdu se mi závora nechce zvednou, otáčím se na pána co má závoru pod palcem a ptám se proč to nejde, když jsem to v čase 15.min zvládla. Ukazuje se, že na parkoviště u letiště můžete v 1.hodině vjet pouze jednou!!! Haloooooo? Ptám se tedy mladíka ( a u toho dělám oči samozřejmě) co mám asi tak dělat, když si někdo něco zapomene doma a já mu to dodatečně vezu, přičemž nemám šanci zaparkovat kdekoliv jinde?! Kluk jen smutně civí a tvrdí, že za to nemůže! Strop! Zkouším fintu „tak dnes mi to odpusťte, příště už to neudělám“, ale ukazuje se, že zas tolik té závoře nešéfuje. Přestávám bojovat a vysoluji za svých 10.min 100,-! Pecka! Z mé posledni 1000,- do konce měsíce mi v obálce zbývá 100,-. Tralala. Loknu si vody na uklidněnou a jedu směr mamka na doplnění řas. Po cestě mi ukazatel benzínu pípne s čísílkem 0. Haha, to tu ještě nebylo. To bude ještě zajímavé. Neoznačená uzavírka na cestě mě hodí směr PLZEŇ. Jedu tedy kamsi doprdele (slabší povahy odpustí, ale už jsem si potřebovala ulevit), přičemž sjezd je až za cca 10.km. No fajn. Jedu tedy místo na Lužiny na Plzeň s 0 v nádrži a snažím se nepanikařit. Je to dobrý. Benzina na mě mrká se svou boží částkou za litr a já klepu posledních 130,- a tankuji. Pfuuuuu. Tak a teď zpět na Prahu a k mamce. Dojíždím z posledních sil, dávám si meduňkovej čaj na nervy a ulehám na doplnění řas. To bylo zas dopolko!

Po doplnění jedu domů. Jsem vyhladovělá a celkově zesláblá! Dávám si k obědu mrkvovej salát a zbytek kejdy ze včerejška 😉 Žaludek zaplácnutej. Může se na brusle! Je opět božský počasí. No posuďte sami.

Odpoledne se pak jen připravuji k odjezdu na přehlídku do Aše. Sebou si balím lahev s namíchaným čajem-citrónem-vodou a zbytek salátu od oběda, aby mě to nelákalo kupovat si cokoli nesmyslného na benzínce. Po příjezdu jsem mírně rozčarovaná je tam raut! Sakra! Raut. Chápete? To snad ne. Takovej podraz. Vždyť já přeci nejím! Holky se na to vrhnou a já jdu s nimi ke stolu! Chyba č. 1. Chyba č. 2 je říct, že si dám pouze ovoce! (To totiž mohu!) všechny si naloží dobroty a já tam zase brousím kolem a slintám na to úchvatně opečený kuřecí stehno, krájený pečený vepřový, nádherně vonící červené zelí a o šunkách, sýrech a pod ani nemluvím! Muka. Hřeším! Nakládám si na talířek k ovoci také zelí a kuře s prasetem… Sedím! Koukám na holky jak jedí a je mi úzko! Když to teď poruším, nemůžu už pak dál psát. Zezadu slyším „co se stane v Aši, zůstane v Aši“. Váhám! Ochutnávám zelí! V tu chvíli se zarazim a říkám NE! NEJDE TO! Nemůžu to porušit! Rychle vstanu a odnáším talíř servírce ať to rychle odnese. Mazec. Cpu do sebe ovoce pod tlakem, ať zaženu ty šílené chutě a daří se! Jsem dobra! Zvládla jsem to! Nedala jsem si. Fakt jsem si nedala. Bomba!  Odchodíme a jedem domů. Dopíjím 1,5 litru vody po cestě domu a jdu spát. Mám ze sebe fakt dobrej pocit.

DEN ČTVRTÝ

Je čtvrtek. Nálada stále stejná, hlad nijak zvlášť nepociťuji ale chutě se mnou stále cloumaj! Děs. K snídani opět vláknina a pár skleniček vody, pak klasicky zařizování všech nutností, přičemž na poště se mi udělalo šoufl (těžko říct zda to bylo z hladu a nebo atmosféry na poště panující) a tak sjem si koupila pomerančovo-broskvový juice. Po vypití cca poloviny krabice se mi ulevilo. Pak jsme vyrazili s psíky na klasickou venčící akci do pražské Tróji. Hned vedle zoo je boží cyklostezka, která shodou okolností končí až u hořejšího rybníka, (skoro u nás u baráku) z jedné strany a někde v Roztokách ze strany druhé. Bylo božské počasi! Kdo by to byl řekl, že je konec února?

Po příjezdu domů jsme připravila oběd a to ZELENINOVÝ SALÁT: z rukoly, ledového salátu, papriky a okurky. Speciálni po domácku vyrobenej dresink jsem okoukala u kámošky a musim říct, že je boží! Skládá se z oleje, hořtice a medu. Špetka soli, pepře a pořádne promíchat! Pecka.

Přítel k tomu dostal maso a já zas začala slintat… Děs. Říkám si, kdy se toho sakra zbavim? A jde to? Je to vůbec možný? Pak jsem jela na schůzku do centra a po příjezdu domů začala experimentovat s pohankou. Uvařila jsem ji dle návodu a polovinu udělala s vločkami a medem na sladko a druhou polovinu na slano s quinoou, kukuřicí a lehce dochutila solí, pepřem a česnekem…. Mňam. Kupodivu to šlo 😉


Dala jsm tomu ale pracovní název KEJDA. Jelikož to tak prostě vypadá a je to oblíbené slovo mého drahého. Tahle kejda mě vcelku zasytila! Tralala… Nemam chuťe! Můžu se jít v klídku koukat na film a nepotřebuji mlsat! Hura.

DEN TŘETÍ

Co si budem vyprávět, ale přišla na mě krize! Chtěla jsem se dnes na vše z vysoka vykašlat, položit to a nacpat se řízkem… Hehe. Ale nepoložila!!! Díky ovšem patří mému příteli. Ten mě podržel, skoro se semnou pohádal a díky bohu se o řízky postaral a snědl je… I když na jednu stranu vlastně za všechno může on! Jelikož jsem mu chystala večeři, brusketku s rajčátkama a k tomu řízek od babičky. No a víte jak to božsky všechno vonělo? Ajaj. Uplně mi tekly sliny. No posuďte sami! Komu se při tomto pohledu sliny nesbíhají? (Řízek jsem raději nefotila, ačkoli fotogenickej byl!To teda jo.)

RECEPT na BRUSKETU:

Rajčátka omyjeme, nakrájíme na drobno a vložíme do misky. Zalejeme olejem (na saláty), opepříme a osolíme. Přidáme na drobno nakrájenou čerstvou bazalku a prolisujeme stroužek česneku. Vše pořádně promícháme a necháme chvilku odležet, aby rajčátka pustily šťávu. Mezitím si opečeme ciabatu (jakoukoliv bagetku nebo pečivo, které máme rádi) a pak už jen vrchovatě poklademe rajčaty a woala… Večeře hotovaá. 🙂

No jinak tedy ráno klasicky sklenička s vlákninou a na to dvě sklenky vody. Během dopoledne klasický pitný režim, voda a čaj. Jelikož jsem dopoledne trávila na semináři od google, ani jsem si nevzpomněla na hlad a jídlo. Po příjezdu domů jsem v klidu uvařila oběd pro přítele a kamaráda, to mi kupodivu chutě nedělalo. Já si k obědu dala trochu quinoi s čočkou a mrkev a šlo se na brusle. Dali jsme si dvakrát cyklostezku sem a tam což je cca 10.km a bylo to fakt super. Psíci nadšeně běhali s náma a my tim sfoukli dvě mouchy jednou ranou. Venčení a utahání divé zvěře. Po příchodu domů pak zas jen čaj, voda, juice a k večeři jen mrkev nastrouhaná s pomerančem. A rychle spát! Jen ten řízek mi moc spát nedal…